Blog

Často přemýšlím, proč některá rozhodnutí dělám okamžitě, zatímco jiná vleču jako kufr s ulomeným kolečkem. Zjistila jsem, že ta první jsou čistá, rychlá a intuitivní. Vycházejí z místa, kde hlava ustupuje a srdce má hlavní slovo. U těch druhých přichází pochyby, nejistota a strach. „Co si o tom pomyslí ostatní?“ „Co když se spletu?“ „Jak to vysvětlím?“ Tyto otázky dokážou přehlušit i tu nejsilnější vnitřní jistotu. Když vím, že je to ono Před časem jsem seděla v kavárně. Listovala jsem menu, ale moje duše věděla – chci dort. Hlava ale spustila: „A co dieta? Kalorie? Nebyla jsi včera v cukrárně?“ Nakonec jsem si dala salát. Cestou domů jsem myslela jen na ten dort. Tehdy jsem si uvědomila, že rozhodnutí jsem udělala dávno. Uvnitř. Jen jsem nedala prostor tomu hlasu, který mě vedl.   Intuice není omyl, ale kompas Rozhodnutí nejsou maratony. Jsou to sprinty. První impuls často v...

Sebeúcta. Slovo, které často vnímám jako kouzlo. Někdy si ho spojím s dokonalým úsměvem a šálkem matcha latte. Ve skutečnosti ale nejde o stylizované fotky ani ideální život. Můj svět je mnohem zábavnější, chaotičtější a autentičtější. Zvykla jsem si, že sebeúcta neznamená být bezchybně dokonalá. Přijímám, že chyby ke mně patří. Když něco pokazím, klidně si řeknu: „To se nepovedlo. A je to v pořádku.“ Přesně to je pro mě znak skutečné sebehodnoty.   Nesrovnávám se. Sleduji vlastní cestu Každý den na mě vyskočí stovky upravených momentek. Na Instagramu nebo jinde lidé ukazují jen to nejlepší. Nikdo nezveřejňuje fotku, jak hledá ponožku pod postelí nebo zapomíná zalít kaktus. Pokud se porovnávám s ostatními, připadám si jako běžec proti gepardovi. Ztrácím čas i energii. Místo toho si připomínám, že moje hodnota nespočívá v tom, jak působím na okolí, ale v tom, jak žiju svůj vlast...

Říznout se o papír bolí. Ztratit oběd ve firemní ledničce taky. Ale nic se nevyrovná tomu, když mě raní někdo blízký. Stačí slovo, chování nebo dokonce zapomenutá káva s extra pěnou. Tak co s tím dělám?   Dovolím si cítit bolest První reakce je jasná: „To bolí.“ Vnímám to a nepopírám. Nejsem robot, takže emoce k životu prostě patří. Dám si chvíli, abych je uznala. Emoce nejsou slabostí, dokazují jen to, že mi na něčem záleží. A to je v pořádku.   Uvědomím si, že to není o mně Často mě napadne: „Udělala jsem něco špatně?“ Ale většinou ne. Lidé jednají ze své bolesti nebo proto, že měli špatný den. Pokud mě jejich chování zasáhne, připomenu si, že nejsem terč. Jen se dotkli mě, když zakopli o kufr vlastních problémů. Více o tomto principu se dá najít například na Psychology Today.   Odpustím pro sebe, ne pro ně Odpuštění neznamená, že mě to přestalo trápit. Je to sp...

Kdo z nás nezažil bouřku? Ta venkovní přichází s hromy, blesky a bubnováním deště. Já ji vždy vnímám jako očistu. Přesto existují i bouřky životní. Neprší z nebe, ale z mých očí. Neslyším hromy, jen své hlasité: „Co teď?“ A blesky? Ty se objevují v mé hlavě, když se snažím pochopit, co se právě stalo.   Zvedá se vítr Tyto životní bouřky přicházejí neohlášeně. Nemám čas stáhnout prádlo ze šňůry ani si připravit deštník. Den začíná klidně, a pak najednou prásk! Přijde rozchod, změna práce nebo návrat do pracovního procesu po rodičovské. Někdy zjistím jen to, že už mě netěší to, co dříve. Bouřka má ale zvláštní vlastnost. Jakmile skončí, vzduch je svěží a lehčí. Všechno těžké je pryč. Ano, možná mi zůstanou promočené boty, ale získám novou perspektivu. To je zázrak, který si během lijáku často neuvědomuji. Vnímám bouřku jako upgrade systému. Instalace je nepříjemná. Některé aplika...

Někdy mám pocit, že svět běží jinak než já. Co dělám, když nestíhám?Ostatní vypadají uvolněně, s kávou v ruce a klidem v očích.Já přitom spěchám z jednoho jednání na druhé, v hlavě mám seznam úkolů dlouhý jako excelová tabulka.Kávu piju jen proto, abych zvládla další hodinu, ne proto, abych si ji užila.   Proč potřebuju pauzu Když se zastavím, uvědomím si jednu věc.Možná nemám příliš mnoho povinností.Možná jsem jen zapomněla na sebe a na to, jak najít svůj klid.Vím, že to zní jako fráze z motivačního plakátu.Jenže klid skutečně není ukrytý v lednici ani pod postelí.Klid hledám uvnitř sebe, i když kolem mě vládne chaos.Podle odborníků může právě krátká pauza a vědomý dech snížit stres a zlepšit soustředění.   Klid není dokonalost Neznamená to, že mám všechno zvládnout bez chyb.Znamená to, že dokážu přijmout i nedokonalost.Když si dovolím zpomalit, objeví se nové nápady.Něk...

Často si říkám: proč musím všechno dělat sama? Proč já plánuju, rozhoduju a hlídám, zatímco můj partner řeší hlavně tréninky, pivo nebo práci? On vydělává peníze, ale kdo se stará o děti, domácnost a rodinný život? Ano, já. A kde je čas pro mě samotnou? To je otázka, která mě trápí nejvíc. Dělám to ráda, protože svou rodinu miluji. Chci, aby byli šťastní. Jenže jednoho dne děti odejdou a já zůstanu sama. A to, co mě dříve naplňovalo, ztratí smysl. Najednou necítím komunikaci, slyším jen témata svého partnera. A ptám se: kde jsem já?   Je čas na změnu Rozhodla jsem se, že je čas to změnit. Chci znovu najít sama sebe. Ale co mám dělat, když to partner nechce sdílet? On by chtěl, aby všechno zůstalo stejné. Jenže já vím, že tu roli už dál nést nemůžu.   Uvědomila jsem si svou hodnotu Prvním krokem bylo uvědomit si, kdo vlastně jsem. Nejsem jen matka a manželka. Jsem osobnos...

Mám někdy pocit, že je život těžký. Občas se probudím a cítím, že něco není v pořádku. Káva chutná jako teplá voda se stopou zoufalství. Vlasy si dělají, co chtějí. Ponožky se rozhodnou, že už netvoří pár. A to je teprve pondělí ráno. Ano, přesně tak to někdy vypadá. Život mě rád překvapuje. Někdy do mě jen lehce šťouchne. Jindy mě posadí na kolena metaforickým parním válcem. Ležím tam, přemýšlím a říkám si, jestli je to konec světa, nebo jen běžné úterý. A víš co? Je to v pořádku. Protože dno má jeden dar. Nabízí totiž skvělý výhled nahoru.   Nejsem na klíček Nemusím vstát okamžitě. Nemusím být pružina, která se odrazí hned. Klidně si na dně chvíli sedím. Udělám si malý mentální piknik. Rozhlédnu se. Podívám se na to, co mě tam dostalo. A často zjistím, že se tomu dokážu i zasmát. Protože když se dokážu zasmát i v těžké chvíli, vyhrála jsem polovinu bitvy. Pak přijde ten tichý...

Harmonii si často představuji jako exotický koktejl na pláži. Vánek ve vlasech. Žádné starosti. Realita ale většinou vypadá jinak. Studená káva na stole. Úkoly se hromadí. Já běžím od jednoho k druhému. Přesto si kladu otázku. Co když harmonie není vzdálený ideál? Co když není jen pro lidi, kteří zvládnou meditovat hodinu denně? Možná je blíž, než si myslím. Možná je schovaná mezi nesloženým prádlem nebo v nepřečtené zprávě. Postupně si uvědomuji jednu věc. Harmonie není dokonalost. Není to stav, kdy je uklizeno, práce hotová a svět funguje bezchybně. Harmonie je spíš pocit. Pocit, že stojím pevně, i když se kolem mě všechno hýbe.   Nemusím… Nemusím mít všechno pod kontrolou. Nemusím mít hotovo. Stačí, že se cítím v rovnováze. A to je zásadní rozdíl. Když přemýšlím, jak harmonii najít, odpověď je překvapivě jednoduchá. Přestávám čekat na ideální podmínky. Protože ty většinou n...

Představuji si situaci, kdy se dva naprosto rozdílní lidé rozhodnou žít spolu. Jeden miluje změnu. Druhý miluje klid. A právě tady začíná zajímavá jízda. Jako kdyby se do jednoho bytu nastěhoval dobrodruh a strážce pohody.   Jsem akční a on…? Na jedné straně jsem já, plná nápadů. Ráno vstanu a řeknu si: „Dnes vyrazíme na výlet.“ Možná přidám kurz vaření. Večer klidně naplánuji cestu kolem světa. Naproti mně ale stojí partner, který má jiný plán. Gauč. Deka. Čaj. A hlavně žádné změny. Když navrhnu spontánní výlet, dívá se na mě, jako bych oznámila konec čokolády. Proč opouštět pohodlí, které funguje? Vždyť deka leží správně a ovladač je na dosah. A právě tady naráží rozdílné přístupy k životu. Rozdíly se nejvíc projeví při plánování dovolené. Já chci last minute letenky do neznámé země. Prostě proto, že proč ne. Partner by jel raději tam, kde byl loni. Ví, kde mají dobrou kávu. ...