Často přemýšlím, proč některá rozhodnutí dělám okamžitě, zatímco jiná vleču jako kufr s ulomeným kolečkem. Zjistila jsem, že ta první jsou čistá, rychlá a intuitivní. Vycházejí z místa, kde hlava ustupuje a srdce má hlavní slovo.
U těch druhých přichází pochyby, nejistota a strach. „Co si o tom pomyslí ostatní?“ „Co když se spletu?“ „Jak to vysvětlím?“ Tyto otázky dokážou přehlušit i tu nejsilnější vnitřní jistotu.
Když vím, že je to ono
Před časem jsem seděla v kavárně. Listovala jsem menu, ale moje duše věděla – chci dort. Hlava ale spustila: „A co dieta? Kalorie? Nebyla jsi včera v cukrárně?“ Nakonec jsem si dala salát. Cestou domů jsem myslela jen na ten dort.
Tehdy jsem si uvědomila, že rozhodnutí jsem udělala dávno. Uvnitř. Jen jsem nedala prostor tomu hlasu, který mě vedl.
Intuice není omyl, ale kompas
Rozhodnutí nejsou maratony. Jsou to sprinty. První impuls často vystihuje pravdu. Pocit v břiše, lehké chvění, okamžité „ano“. Takové rozhodnutí nepotřebuje kalkulačku. Potřebuje odvahu důvěřovat sobě.
Pokud vás to zajímá víc, doporučuji článek Harvard Business Review, který popisuje, proč je intuice silným nástrojem i v byznysu.
Chyby? Ty mě posouvají
Možná si někdy říkám: „A co když to nevyjde?“ A pak si připomenu, že i chyba je cesta. Posune mě, ukáže nový směr, odhalí, co potřebuji pochopit. Bez chybných kroků bych se neposunula. Neexistuje správně nebo špatně. Existuje zkušenost.
Dávám prostor tichému hlasu
Když se dostanu na rozcestí, zpomalím. Zavřu oči. Nadechnu se. A poslouchám. Intuice tam vždycky je. Jen potřebuje chvíli ticha, aby mohla promluvit. Když řekne „dej si dort“, udělám to. Protože vím, že to rozhodnutí už dávno padlo. Jen ho potřebuju přijmout.